Tahle krize je jiná než všechny dosavadní. Jiný bude i svět po ní. Dopady budou bezprecedentní a nikdo ani nepředstírá, že by měl plán řešení
Všechno nasvědčuje nejen tomu, že tahle krize je jiná, než všechny dosavadní. Jiný bude i svět po ní. Dopady krize z averze k odpovědnosti jsou bezprecedentní. A nikdo ani nepředstírá, že by měl plán řešení, nebo že by viděl do budoucnosti.
Bude prognóza snazší (a věrohodnější), pokud zúžíme záběr, pokud se – jistěže s respektem k minule připomenutým „velkým číslům“ – zaměříme na obor nemovitostí a výstavby? Rychlé zotavení – zotavení v řádu roku nebo dvou, nebo dokonce v řádu měsíců – je málo pravděpodobné. Aktéři trhu nemovitostí a rozvoje vystavěného prostředí jsou zvyklí plánovat na pět, deset i dvacet let dopředu: nejistota ohledně budoucnosti ovšem zůstává problémem bez ohledu na familiární časový horizont. Z axiómů oboru zůstanou v platnosti snad jen ty kulturní – evropské axiómy , zmíněné v předchozích úvazhách Ty však lze sotva přímočaře promítnout do konkrétních podmínek fungování ekonomiky, vystavěného prostředí a nemovitostního trhu. Ekonomické teorie, i kdyby se těšily důvěře, již doposud ztrácely s každou krizí, kterou dokázaly „předpovědět“ teprve zpětně, ani nepředstírají, že znají návod. Zbývá nám jen „selský rozum“.
Jisté je, že stavět se může. Vzhledem k fyzické náročnosti jejich práce stavební dělníci sotva mohou patřit k ohroženým skupinám, a respirátory i „social distancing“ jsou pro ně normou. Karanténa také není velký problém: práce v několikatýdenních turnusech a během nich pobyt ve více-méně uzavřených komunitách není pro stavební dělníky a techniky nijak zvlášť neobvyklá. Otázkou je poptávka: její útlum, zákonitý ve světle makroekonomické reality, by nemusel být plošný.
Na prvním místě uveďme zdravotnictví. Jistě, aktuální nedostatky kapacit se týkají víc vybavení, než budov, a jsou projevem akutní epidemie. Ale je tato situace skutečně jen dočasná? Neochota nést riziko, nastavila nový standard prevence a záchrany životů beztak ohrožených: jak naznačuje označení kmene SARS a číslovka v označení aktuálního koronaviru SARS-CoV-2, lidstvo čekají další pandemie. Od starověku lidstvo provázely různé epidemie „černé smrti“, po první světové válce „španělská chřipka“ zabila možná až 100 miliónů lidí: bez ohledu na impozantní pokroky v medicíně, jak si můžeme myslet, že epidemie COVID-19 je výjimečná, nebo dokonce poslední? Pokud se zásadně zvýšil – od středověku i od epidemie „španělské chřipky“ – respekt k lidskému životu, měla by se zvýšit i úroveň připravenosti veřejného zdravotnictví na epidemie. Současná úroveň připravenosti se – čest výjimkám – ukazuje jako nedostatečná celosvětově. Ve Wu-chan po propuknutí epidemie postavili během týdne dvě nemocnice, každou o tisíci lůžkách, aby byli schopni lépe zvládat nápor pacientů, jejichž stav vyžadoval nemocniční péči. Podnikla česká vláda nějaké preventivní kroky v tomto smyslu?
A nejde „jen“ o příští epidemie: my si totiž nevíme rady ani s tou současnou. Zatím to vypadá, že nástup epidemie jsme zvládli – ale koronavirus sám neodejde. Diskutuje se o „promoření“ populace. To, podle některých odborníků, nebude možné zvládnout bez desítek tisíc nemocničních lůžek navíc, vybavených ve standardu JIP, s ventilátory atd. – leda, že bychom byli připraveni rezignovat na dosavadní relativně „bezbolestný“ průběh. Veřejné zdravotnictví by se tedy v „éře SARS-CoV-2“ mělo stát – sakra, už má být! – tahounem poptávky projektových a stavebních prací. Navíc by takto vláda nemusela „tisknout peníze" jen pro kompenzace a sociální dávky, tedy pro spotřebu, ale také pro investice, které jsou obecně považovány za zdravější.
Rozvoj komunikační infrastruktury – sítí informačních a sdělovacích technologií i fyzické přepravy osob a nákladů – je strategickou prioritou celosvětově: v podmínkách České republiky je také velkým dluhem, který narůstá spíš, než aby se zmenšoval. Epidemie SARS-CoV-2 a okolnosti jejího průběhu tuto preferenci jen zesílily. Jedním z pravděpodobných efektů současné krize bude potlačení dosavadních tendencí koncentrace obyvatel i ekonomických aktivit, snad i začátek trendu decentralizace. Ekonomické a kulturní důvody koncentrace v sídelní struktuře začaly pomíjet už před koncem 20. století, v posledních letech tendenci držela při životě už jen setrvačnost. Epidemie ukázala záporné stránky koncentrace, a hospodářská situace, která na epidemii naváže, nejspíš dále potlačí její ekonomické motivy. Potřeba mezilidské komunikace ale nezmizí: krize urychlila uživatelskou implementaci ICT technologií komunikace na dálku. Ke komfortu to má ale daleko – a vyšší komfort bude potřebovat lepší infrastrukturu. Fyzické dojíždění se bude postupně stávat doplňkovou, výjimečnou záležitostí: její potřeba ale nepomine – a v konkurenci pohodlné a výkonné komunikace na dálku porostou nároky na komfort a efektivitu také fyzické dopravy. Další poptávka projektové přípravy a realizace výstavby (i urychlení stávajících projektů), a další úkol pro veřejný sektor a státní kasu.
Vzhledem k „velkým číslům“ ze světa, můžeme, myslím si, na pár let naopak zapomenout na trh vlastnického bydlení. Trh se propadne jistě, bude zajímavé sledovat, zda konečně také ceny – nebo zda budou vlastníci ještě stále profitovat na nezralosti tuzemského trhu. Poptávka po nájemním bydlení také nebude velká: nebude nabídka pracovních příležitostí, které přiváděly lidi do metropolí, “doma“ nebudou peníze „nazbyt“ = na další nájem. Na druhou stranu, zkušenost soužití více generací v karanténě v úsporném bytě bude motivovat k samostatnému bydlení. Velká sláva to sotva bude, menší města si povedou relativně(!) lépe než Praha, Brno nebo Plzeň. Lépe na tom nebudou ani kanceláře: ty budou čelit nejen poklesu počtu pracovních míst, ale i know-how z karantény: práce se dá dělat z domova – a ušetří se za nájem.
Maloobchod čeká posun ve prospěch různých úrovní nakupování po internetu: vesměs bude posilovat funkce distribuční, ustupovat bude funkce nabídky a zážitek nakupování. Je otázkou, zda maloobchod tuto proměnu zvládne (více-méně) v současném stavebním fondu, nebo zda bude potřebovat nová, především distribuční střediska, zatímco (některé) kamenné obchody bude opouštět. Tak jako tak, trend to bude pomalý.
Sektor hotelnictví a cestovního ruchu nejspíš (konečně) vystřízliví. Cestování jen tak z nudy a jako sociální vzorec nebude zajímat lidi, kteří budou mít vážnější starosti – starost, jak zabezpečit sebe a své blízké. Turistické incentivy vydrží jen ty pádné: ozdravné nebo skutečně kulturně-poznávací. O něco lepší budou perspektivy luxusního segmentu: bohatí zchudnou, jak už to bývá, méně než chudí a střední třída. Na druhou stranu, dá se očekávat imperativ vyšší sociální ohleduplnosti: luxus bude možná muset (aspoň na nějakou dobu) jít stranou (v oděvním průmyslu se na toto téma už vede vážná debata).
Některá odvětví průmyslu zasažena nebudou, budou se dál rozvíjet „svým tempem“. Tak zle, aby i „bohatý sever“ začal méně nebo hůř jíst, snad nebude. Pro potravinářský průmysl to bude dál „business as usual“, evropské zemědělství si možná i trochu polepší: dá se očekávat větší příklon k domácí, protože kontrolované produkci. Stejný sentiment by mohl pomoci i dalším průmyslovým odvětvím – oděvnímu, textilnímu, výrobě obuvi – spíš ale v tomto ohledu brzy vyprchá. Úhrnnou tendencí těchto odvětví bude pokles. Perspektiva automobilového průmyslu je velkou neznámou, růžová ale sotva nebude: ještě se nestačil přestavět na nové pohony, a už bude muset čelit nejen dramatickému poklesu poptávky, ale i zrychlenému nástupu nových paradigmat fyzické dopravy ve prospěch autonomních technologií, sdílení dopravních prostředků, inteligentní hromadné dopravy a dopravy jako služby namísto dosavadního užívání vozidla. Jednou z mála trvalých jistot, které nejspíš neztratí platnost ani v aktuální krizi, je „Cash is King“. Automobilové koncerny jsou velké a mají za sebou tučná léta: velcí obecně umějí držet hotovost – a nyní ji mají. Mají ji ale dost na dlouhou dobu a na radikální přestavbu? Už dnes jsou ale globální automobilové značky často propojené se státy. Kromě toho jsou nepochybně „Too Big to Fail“: státy je skoro určitě podrží. Půjde o to, zda veřejné prostředky vystačí jen pro skvěle odborově organizované zaměstnance, nebo zda zbyde i na investice: v druhém případě tu máme dalšího tahouna nové výstavby. Proti zdravotnictví, nejspíš i proti komunikační infrastruktuře jeho vstup na scénu ale bude opožděný.
Nejsme Čína ani Indie, ale i v České republice řada mladých lidí „po epidemii“ už nenajde ve větších městech tu příležitost k ekonomickému osamostatnění nebo založení kariéry, se kterou doposud byli zvyklí počítat: vrátí se zpět do rodných menších měst i vesnic, nebo se z nich za štěstím vůbec nevydá. Nedostatku příležitosti k výdělečné činnosti budou lidé nastupující do ekonomické aktivity čelit tak jako tak – ale doma u rodičů jej budou lépe snášet. Bude zajímavé sledovat, zda menší obce pochopí a uchopí příležitost (kterou vesměs nechávají ležet ladem už dnes) a podpoří rozvoj podnikání a pracovních příležitostí ve své působnosti – třeba výstavbou prostorů pro malé a střední podnikání, které budou místním zájemcům k dispozici do začátku „za hubičku“. Byly by to drobné, ale vytrvalé příspěvky jak pro zotavení ekonomiky, tak pro stavební a projektové firmy a architekty. Uvidíme, zda v tomto ohledu přinese epidemie a na ni navazující krize něco dobrého: doposud tuto příležitost k ekonomickému rozvoji obce vesměs zanedbávaly v mylné domněnce, že odliv jejich obyvatel do měst zastaví nabídka bytů nebo stavebních pozemků, nebo s falešnou vidinou prosperity z rozvoje turizmu.
Série článků Michala Šourka:
II. Tahle krize je jiná než všechny dosavadní. Jiný bude i svět po ní. Dopady budou bezprecedentní a nikdo ani nepředstírá, že by měl plán řešení.
Fotky a vizualizace: