16.04.2020

Nařídit karanténu a poslat lidi domů bylo celkem jednoduché. Teď ale potřebujeme plán: ví někdo o nějakém?

Scénáře se lišily, nakonec je ale lockdown globální. Češi jsou premianty, pokud se nošení roušek týče; bodejť by nebyli, když si je většinou ušili sami. A nechvalme den před večerem: to, co se o prodlouženém velikonočním víkendu dělo na cyklostezkách, sportovištích a plážích kolem Prahy, nemá s kázní nic společného. Zatím ale máme exkluzivně nízký počet potvrzených onemocnění, o zemřelých nemluvě. Velmi srovnatelné Rakousko při o málo vyšším počtu testovaných má vyšší než dvojnásobný počet pozitivních; ještě vyšší je skóre úmrtí. Švédsko karanténním opatření dlouho vzdorovalo, i dnes jsou švédská opatření proti COVID-19 jedna z nejměkčích celosvětově: daní za zdrženlivost státních zásahů je ve srovnání s ČR šestinásobně vyšší počet úmrtí v souvislosti s koronavirem.

Rakousko má ovšem něco, co my ne – a ještě týdny mít nebudeme: denní přírůstky nakažených jsou nižší, než denní počty uzdravených. A závidíme mu podmínky „Kurzarbeit“, a vůbec péči státu o ekonomické oběti epidemie. Tu závidíme i Němcům, ale říkáme si „naštěstí jsme sedmnáctá spolková země, i když jen (ekonomicky) přidružená“. Ekonomové hovoří o krizi likvidity, která bude v ČR o hodně hlubší, než v Rakousku nebo Německu (právě vzhledem k té státní podpoře, respektive její nedostatečnosti v ČR), udělá z ČR opět montovnu a z nás špatně placenou námezdnou sílu. Skutečností je, že od dob velké a malých privatizací všechny vlády ČR vesměs - levé, pravé, opozičně smluvní nebo vedené oligarchy – pro podporu podnikání v makroekonomickém měřítku dělaly málo, spíš vůbec nic. (Malé i větší „malé domů“ z evropských i státních peněz za skutečnou podporu podnikání nelze považovat.) „Zlaté české ruce“ se prý naučily fungovat i tak: o vzkvétající ekonomice to ale nikdy nebylo, a v současné krizi …?

V malém českém realitním rybníčku zatím řešíme, jestli nájemci mají platit nájem, i když už na něj nebudou mít, nebo zda jim ho „páni domácí“ mají odpustit, i když si to nemohou dovolit – a poslanecká sněmovna to už vyřešila: pronajímatelé ať si počkají (zatím) do konce roku, mezi tím (možná) budou mít možnost žádat stát o kompenzace. Profesní organizace varují před destabilizací realitního trhu a jeho kolapsem, na druhou stranu se těší na narovnání pokřiveného trhu nájemního bydlení, do kterého se vrátí byty, donedávna krátkodobě pronajímané turistům. Pokud se prodejů týče, dopady lze prý očekávat spíš v dlouhodobém výhledu, na druhou stranu současná situace má „nabídnout zajímavé možnosti investorům, neboť nemovitosti mají i nadále být bezpečným způsobem uložení peněz“. Developeři zatím zastavují výstavbu a zpomalují přípravu svých projektů, někteří hlásí omezení investic a redukci provozních nákladů. Komora architektů spolu s architektonickými publicisty predikují zpomalení povolovacích procesů i architektonického soutěžení, zpomalení expanze „food řetězců“ a naopak růst lokálních restaurací (sic!). Příležitostí pro architekty mají představovat rychlé rekonstrukce a adaptace objektů, a také „vinařská architektura, agroturistika a zážitkové koncepty“, ke kterým se pro letošek i pro příští sezónu ve zvýšené míře obrátí zájem domácích rekreantů (sic!). Utlumit se má investiční aktivita veřejného sektoru. To je přesný opak toho, k čemu má zodpovědný veřejný sektor v současné situaci hned několik důvodů: těžko říct, zda prognóza architektonických publicistů je založené na ekonomickém diletantismu, nebo naopak na tristní zkušenosti. „Více méně stabilní“ má zůstat rezidenční sektor: „Bydlet bude potřeba vždy: pravděpodobně zpomalí developerská výstavba, ale architekti budou mít nadále prostor u soukromých investic.“ (sic!)

V roce 2008 jsme si říkali, že credit crunch je americká záležitost. 2009 – „no dobře, tak ještě Velká Británie - našeho rezidenčního i kancelářského trhu (obou v kojeneckém věku) se to netýká“. Recese k nám dorazila se zpožděním – a s ještě větším zpožděním jsme se z ní vyhrabali. To, mimochodem, začíná to vypadat na „českou cestu“: krize přijde později, začíná mírně – o to déle ale vydrží: předválečné Československo se z Velké krize vzpamatovávalo až do druhé světové války.

Jsou tu větší – opravdu velká čísla: na konci března nezaměstnanost v USA dosáhla 13 procent: to je nejvyšší hodnota od druhé světové války. A dále stoupá tempem poloviny procentního bodu za každý den! Třicetiprocentní nezaměstnanost v létě letošního roku přestává být apokalyptickou chimérou. Bezprecedentní je ale především tempo rychlosti ekonomického propadu. Cyklické krize, na které jsme zvyklí (ano, zvyklí), vždy začínaly ve volatilních hospodářských segmentech – v nemovitostech a stavebnictví, například, nebo v těžkém strojírenství, závislém na investicích, nebo v sektorech, vystavených globální konkurenci tak, jako automobilový průmysl. Všechny tyto sektory dohromady zaměstnávají méně než čtvrtinu úhrnu pracovních sil. Jejich úpadek se přenáší do ostatních odvětví tlumeně a zpomaleně. Koronavirus ovšem z týdne na týden „zavřel“ sektor služeb – maloobchod, realitní zprostředkování, vzdělání, zábavu, restaurace, … - který zaměstnával 80 procent pracujících Američanů. V některých odvětvích bude „lockdown“ skoro jistě jen dočasný. Realitní zprostředkování, například, přechází „na internet“ dlouhodobě, koronavirus ten proces jen urychlí. Mnoho obchodů a restaurací, které zavřely v březnu 2020, už ale nikdy neotevře: pracovní místa budou definitivně ztracena. Milióny Američanů a jejich rodin čelí katastrofě.

Evropa má tradiční jistoty sociálního státu, „katastrofa“ se (zatím) vyskytuje jen na okraji současných diskusí na téma „co bude, jak dál“. „Kurzarbeit“, v Evropě nejčastěji předepisovaný lék na koronavirus, propad ekonomiky neléčí – jen maskuje. Aby ufinancovala sociální stát i podporu ekonomickým obětím koronaviru, Evropská i evropské centrální banky budou tisknout peníze. Po dramatické videokonferenci ministrů financí Evropská komise minulý čtvrtek v noci schválila těžko představitelných 540 miliard eur na podporu potřebných členských zemí. Nejsou to ovšem peníze, které by Evropská unie měla naspořené. Mechanizmus bude takový, že se členské státy složí na záruku ve výši 25 miliard eur, proti které si Evropská investiční banka na finančních trzích půjčí až 200 miliard eur, které budou použity na podporu malých a středních firem po celé Unii. Evropská komise sama si na finančních trzích vypůjčí 100 miliard eur, které za nízký úrok půjčí členským státům, aby kompenzovaly mzdy zaměstnancům, jejichž zaměstnavatelé museli v rámci karanténních opatření omezit provoz. A zbývajících 240 miliard eur? Raději se neptat …

Aspoň některé evropské státy mají naštěstí prostor k zadlužování: Německo prolomilo poválečné tabu a povolilo deficitní spolkový i zemské rozpočty. Bude to všechno stačit ekonomice, závislé na exportu? Automobilový trh je mrtvý – výrobci motorových vozidel napříč Evropou nevědí, co si počít s milióny neprodaných automobilů. Zatím se ekonomové shodují, že německá, silně exportní ekonomika se propadne ještě víc, než americká … Dokáže Německo sanovat i své odběratele? Jsem velký fanoušek kancléřky Merkel a demokratického Německa: není pochyb, že „Wir schaffen das.“ Ale bude to trvat; a bolet. Prognózy pro dalšího strojírenského exportéra Japonsko, navzdory malé penetraci koronavirem, jsou ještě pesimističtější. Epidemií nejvíce – kromě USA - postižené Španělsko, Itálie a Francie počítají s propadem národního hospodářství kolem deseti procent. Britský ministr financí Rishi Sunak uvítal premiéra vracejícího se z nemocniční péče po onemocnění COVID-19 predikcí třicetiprocentního propadu britské ekonomiky: je na tom Velká Británie o tolik hůř než jih Evropy, anebo si Jihoevropané jako obvykle lžou do kapsy?

Čína uvádí 6,2 procenta nezaměstnaných. To je nejvyšší míra nezaměstnanosti od roku 1990, kdy komunistická strana Číny neochotně připustila, že nezaměstnanost není problémem pouze kapitalistické ekonomiky. Neoficiální zdroje ovšem uvádějí, že časově neomezené neplacené volno dostalo 205 miliónů čínských migrujících pracovníku – čtvrtina celkového počtu čínských pracujících. Skutečná data o situaci v Indii nezná nikdo, sotva však mohou být příznivá: z 471 miliónu indických pracujících jen 19 procent má sociální pojištění, dvě třetiny nemají formální pracovní smlouvu. Je velmi pravděpodobné, že převážná většina z více než sta miliónů Indů migrujících za prací nedostala jinou šanci, než se vrátit do svých vesnic. Něco takového samostatná Indie doposud nezažila. A Rusko? Ne, že by byla šance, že by mohlo přispět ke zlepšení situace – ale stupňování jeho vnitřních problémů pozitivní zprávou není určitě. Buďme rádi, že v noci na Velikonoční pondělí, když už to nikdo nečekal, dospěla dvacítka zemí vyvážejících ropu k bezprecedentní dohodě o snížení produkce o 9,7 miliónu barelů denně. Bude to stačit ke stabilizaci trhu a vylepšení bilance ruské ekonomiky? Prodeje pohonných hmot v Evropě se v březnu 2020 v meziročním srovnání propadly o nepředstavitelných 88 procent.

Michal Šourek

 

Série článků Michala Šourka:

I. Nařídit karanténu a poslat lidi domů bylo celkem jednoduché. Teď ale potřebujeme plán: ví někdo o nějakém?

II. Tahle krize je jiná než všechny dosavadní. Jiný bude i svět po ní. Dopady budou bezprecedentní a nikdo ani nepředstírá, že by měl plán řešení.

III. Současná krize je jiná než všechny dosavadní. Jiný bude i svět po ní. Minulé úvahy byly v kontextu realitního trhu a stavebního rozvoje mírně optimistické. Důvody k optimismu nacházely v sektorech zdravotnictví, komunikační a dopravní infrastruktury i průmyslu.

IV. Současná krize je jiná než všechny dosavadní. Jiný bude i svět po ní. V oboru stavebního a nemovitostního rozvoje hledáme možné pozitivní efekty případného útlumu výstavby.

 

Fotky a vizualizace:

Rezidence Červený dvůr

Bytový dům U Milosrdných

Rezidenční park Rokytka