Současná krize je jiná než všechny dosavadní. Jiný bude i svět po ní. Minulé úvahy byly v kontextu realitního trhu a stavebního rozvoje mírně optimistické. Důvody k optimismu nacházely v sektorech zdravotnictví, komunikační a dopravní infrastruktury i průmyslu
Všechno nasvědčuje nejen tomu, že tahle krize je jiná, než všechny dosavadní. Jiný bude i svět po ní. Dopady krize z averze k odpovědnosti jsou bezprecedentní. A nikdo ani nepředstírá, že by měl plán řešení, nebo že by viděl do budoucnosti. Minulé úvahy si dovolily být v kontextu realitního trhu a stavebního rozvoje mírně a diferencovaně optimistické. Důvody k optimismu, ovšem podmíněné ekonomicky proaktivním chováním veřejného sektoru, nacházely v sektorech zdravotnictví, komunikační a dopravní infrastruktury, možná i některých odvětví průmyslu.
Jaká bude výsledná bilance zvýšené poptávky v některých sektorech výstavby a útlumu v jiných je těžké predikovat. Zdrojem nejistoty ovšem není (jen) krizový vývoj ekonomiky, ale především chování veřejného sektoru. Vzhledem k příležitostem, které čekají v oblasti komunikační infrastruktury, zdravotnictví i transformace některých průmyslových odvětví a podpoře malého a středního podnikání, veřejné investice mohu v krátké době vyslat stavební výrobu, projektování staveb i navrhování architektury a rozvoje vystavěného prostředí na dráhu růstu. Motivace je zřejmá: kompenzace výpadků, které způsobila karanténa, stejně jako sociální podpora lidí bez práce jsou jen náplastmi s žádným nebo nevalným efektem, pokud se ekonomického oživení týče. To podpoří především investice – správně směrované a dobře provedené investice. Dosavadní zkušenosti s vládami České republiky ale neposkytují důvod k optimismu. I za minulých, z ekonomického hlediska triviálních krizí ani v obdobích mezi nimi žádná vláda České republiky nevyužily možnost proticyklické intervence.
I v krizi likvidity budou solventní soukromí investoři. Financovat developery jako dnes zřejmě bude mít smysl jen v omezeném spektru případů. Jistě, budou zde příležitosti v podobě prodejů v tísni. A „normální“ investice na nemovitostním trhu? Příležitosti pro přímé investice budou především v průmyslu – ve velkém, a pro typické individuální investory ještě víc v „malém průmyslu“, zmiňovaném v předchozích úvahách – ve výstavbě prostorů a infrastruktury pro malé a střední podnikání v malých a středních obcích. Ukazuje se, že stavebnímu rozvoji by mohly dominovat veřejné investice – zdravotnictví, infrastruktura, průmysl. I to je ale prostor pro soukromý kapitál: projekty „Public Private Partnership“ by ulevily veřejným financím a podpořily finanční intervence ve prospěch oživení ekonomiky.
Důsledkem „rozhazování peněz z vrtulníků“ nemusí, ale může být zvýšená inflace: investoři se budou snažit svoji hotovost před inflací ochránit – výstavba nemovitosti může být vhodným „bezpečným přístavem“. Pozornost investorů k rozvoji nemovitostí mohou přitáhnout i klesající ceny stavebních prací – pokud se stavebnictví ocitne v útlumu. Je pravděpodobné, že taková motivace stojí i za aktuálním přerušováním výstavby: developeři, kteří mohou bez sankce vypovědět aktuální smlouvy s generálními dodavateli, nejspíš počítají s tím, že za pár měsíců budou schopni stejnou dodávku nasmlouvat o deset – dvacet – třicet procent levněji. Může se ale stát také, že výstavbu hned tak neobnoví …
Pozitivem vlažného nebo nevhodně strukturovaného příspěvku veřejných zdrojů k oživení ekonomiky (mimo jiné stavebním rozvojem) by snad mohla být příležitost k transformaci stavebnictví jako oboru i navrhování a projektování staveb. Ve všech třech případech se jedná o obory, jejichž procesy, a v případě stavebnictví i technologie jsou neúnosně zastaralé. Za posledních padesát let se produktivita práce průmyslových odvětví zvýšila v průměru o 300 procent, produktivita zemědělské výroby o 700 procent – a produktivita stavebnictví se nezměnila! Tato disproporce, zaostalost stavebnictví i technologií projektování a navrhování staveb má své kořeny v industrializaci, která v 18. a 19. století nejprve ve velké Británii, postupně na celém světě překonala (středověkou) regulaci výroby a distribuce hospodářskou, ekonomickou soutěží. Stavebnictví je z podstaty zakázkovou výrobou – o přízeň trhu soutěží rozpočty, nikoliv finální produkty. Ani v architektonických a projektových soutěžích nesoutěží navzájem finální produkty a jejich užitky, ale jen jejich zobrazení a přísliby – více či méně, nikdy dokonale výstižné. V architektonických soutěžích, navíc, přetrvává, v poslední době se čím dál víc uplatňuje regulace – především prostřednictvím omezování možnosti účasti v soutěži i možnosti získávání znalostí o skutečných potřebách a očekáváních zákazníka. Stavební průmysl, projektování staveb i architektonické navrhování se doposud s podstatou industrializace v podstatném rozsahu míjejí.
Uplatnění počítačů a jejich programového vybavení v navrhování staveb široká veřejnost „zná“ především díky fotorealisickým zobrazením ještě nepostavených budov. Ano, v tomto ohledu mají dnešní projektanti a architekti k dispozici efektivní nástroj – ovšem nástroj pouze pro prezentaci výsledků návrhového procesu nebo konstrukční práce, nikoliv nástroj, který by se uplatňoval v těchto procesech samotných. Do povědomí se postupně dostává i zkratka BIM – Building Information Management. Podstatou softwarových BIM technologií je trojrozměrné virtuální zobrazování navrhovaných struktur a připojování databázových informací k jejich jednotlivým entitám: k virtuální zdi jsou připojeny informace o její nosnosti a tepelně-technických vlastnostech, k virtuálnímu potrubí jsou připojeny informace o konkrétních výrobcích, ze kterých je sestaveno. Přínosem je lepší prostorová koordinace jednotlivých konstrukčních prvků, lepší představa o prostorovém uspořádání stavby a jejích součástí, eliminovány jsou chyby z přehlédnutí při sestavování množstevních a kvalitativních popisů stavby. Těmto technologickým vymoženostem navzdory, podstata práce architekta nebo konstruktéra se od počátků jejich profese nezměnila: návrh, který existuje jen v jejich hlavě, převádějí do homologizovaných, standardizovaných popisů – výkresů půdorysů, řezů, pohledů, perspektivních zobrazení, výpisů prvků, kontrolních výpočtů únosnosti nebo tepelných ztrát budovy, rozpočtů – aby ho stavebník mohl schválit a stavitel podle těchto dokumentů postavit. Dřív architekt výkresy předkresloval rukou nebo v náčrtech, podle kterých kresliči vypracovali finální výkresy – i perspektivy se konstruovaly ručně, ještě za doby mých studií na ČVUT – zatímco dnes je nakreslí, případně překreslí „počítač“. Z hlediska návrhového procesu je to rozdíl, pokrok nepodstatný.
Možnosti práce přímo ve virtuální realitě – budování architektury „ze vzduchoprázdna“ – dnes už také existují. Jsou však neohrabané a především, schází „zpětný převod“ do homologizované dokumentace, bez které není a ještě dlouho nebude možné stavbu zadat a postavit. Pokud by útlum navrhování architektury a projektování staveb v důsledku aktuální krize měl nějaký pozitivní efekt, mohl by spočívat v dotažení vývoje navrhování architektury v prostředí virtuální a rozšířené reality, vývoje automatické kontroly správnosti a proveditelnosti navržených konstrukčních prvků a částí stavby – od únosnosti přes energetické parametry až po prověření úrovně denní osvětlenosti v místnostech – a převodu navržené struktury do homologizované dokumentace – výkresů, rozpočtů, specifikací. Není však jasné, kdo by takový vývoj financoval: architekti ani projektanti na to nemají dostatek finančních prostředků, a veřejný sektor není schopen dohlédnout jeho přínos, a tedy ani pro něj alokovat zdroje.
Série článků Michala Šourka:
Fotky a vizualizace:
Revitalizace areálu Perla 01 v Ústí nad Orlicí