Současná krize je jiná než všechny dosavadní. Jiný bude i svět po ní. V oboru stavebního a nemovitostního rozvoje hledáme možné pozitivní efekty případného útlumu výstavby
Všechno nasvědčuje nejen tomu, že tahle krize je jiná, než všechny dosavadní. Jiný bude i svět po ní. Dopady krize z averze k odpovědnosti jsou bezprecedentní. A nikdo ani nepředstírá, že by měl plán řešení, nebo že by viděl do budoucnosti. V oboru stavebního a nemovitostního rozvoje hledáme možné pozitivní efekty případného útlumu výstavby.
Stavebnictví stojí na prahu skutečného zprůmyslnění, kybernetizace a robotizace. Že to jde, ukazuje segment liniových staveb. Role strojníka při obsluze zemního stroje – grejdru – spočívá v nastartování motoru, oživení zabudované řídící jednotky a přijímače GPS signálu, a v řazení pro jízdu dopředu a zpět. Ostatní úkony – odebírání terénu a rovnání pláně - obstarává řídící jednotka, řízená signálem GPS z vysílače, který interpretuje digitální – „BIM“ – model pláně. Efekt je výrazný – projevuje se v rychlosti a produktivitě práce stroje a v úspoře provozních hmot i opotřebování stroje. Stavebnictví tak s desetiletým odstupem následuje zemědělství: už před dvaceti lety jezdily po polích traktory bez řidiče řízené prostřednictvím GPS, a dávkovaly hnojivo podle složení půdy v daném místě, zachyceném v digitálním geografickém modelu.
„Zbytek stavby“ zatím představuje problém – pozitivním „vlaštovkám“ v médiích navzdory. „3D tisk“ neoblíbenější stavební hmoty, betonu, je buďto promo nějakého snílka, nebo novinářská kachna – nejčastěji od každého trochu: konstrukční beton se zatím tisknout neumí, o vázané výztuži nemluvě. Ocelové nosné konstrukce a 3D tisk jsou na tom jakbysmet.
Stavební firmy jsou v současné době zpravidla ve výborné ekonomické kondici, za minulé roky hojnosti mají nastřádáno: postihne-li je v rámci nastupující krize útlum produkce, mohly by ho využít – konečně – k výzkumu a vývoji nových technologií. Časem by se to mohlo ukázat jako prozíravé: v případě stavebnictví hned tak nepůjde o řešení nedostatku pracovních sil: stavební firmy si zvykly dovážet pracovníky čím dál víc z východu, a bude ještě chvíli trvat, než se tou cestou dostanou zpět na západ. Mohou se ale dostat do situace, kdy budou muset razantně snižovat svoje náklady, zvyšovat produktivitu práce. Robotizace a kybernetizace by mohla být řešením.
„Výstavba 4.0“ se rozeběhne teprve s novými technologiemi a novými stavebními hmotami: ne každý materiál, ne každá konstrukce je „kybernetizovatelná“. I v Česku máme například zdícího robota: bere si ze zásobníku cihly nebo tvornice, rovná je na místo, podlévá a prolévá je maltou … Takový experiment asi musí proběhnout – ale podobnost se vzducholodí s gondolou opatřenou vesly z filmů Karla Zemana je neodbytná. Zdi se mohou „3D tisknout“ na místě – ale proč by to zrovna mělo být z keramických kousků nebo maltou na bázi silikátu? Některé výrobní procesy na stavbách pravděpodobně zůstanou „navěky“ ne-robotizované, ale pouze „robot aided operation“ – robot bude pomáhat při práci člověku, bude mu ji ulehčovat, ale vlastní operaci provede člověk.
Samostatnou větví kybernetizace bude inteligentní modulární výstavba: ne tvrdá prefabrikace, jak ji pamatujeme ze socialistické éry, která omezovala prostorovou flexibilitu a limitovala užitné vlastnosti budov, ale „prefabrikace virtuální“ – flexibilní a tvořivá – která bude průmyslovými postupy a v průmyslových podmínkách převáděna do stavební substance. V drsných podmínkách staveniště pak proběhne jen sofistikovaná montáž.
Do výrobního procesu bude začleněna nová fáze – „kybernetizace konstrukcí“, spočívající v přípravě dat pro stavební roboty z prováděcí, spíše konstrukční dokumentace. Tato data budou v zásadě (nejméně) dvojího druhu: „project specific“ a „general“, tedy ad hoc pro jednotlivou unikátní konstrukci (např. na místě prováděná stěna specifických rozměrů), nebo obecná pro opakovaně aplikované konstrukční prvky - například na místo „fitinek“ se spoje potrubí budou na místě 3D tisknout. BIM v tomto ohledu není řešením, ale pouze pomůckou, předstupněm.
Třetím krokem revoluce ve stavebnictví, na kterou netrpělivě čekáme, bude rozšíření uplatnění a významu konstrukční přípravy: dnes se projektování děje na principu přibližování, zpřesňování. Naproti tomu v průmyslovém designu je konstrukční řešení před výrobou (nadto většinou teprve ověřovací) velmi promyšlené, ale i ve fázi konceptu se už myslí na to, kudy - například – konstrukcí samonosné karosérie povedou kabely a potrubí. Takto řečeno, může to být pochopeno „no a co, v projektové přípravě staveb probíhá totéž“: rozdíl spočívá v přesnosti a optimalizaci řešení už „na papíře“, respektive v počítačovém souboru, a v závazné prioritizaci opakovaných, ve výrobě osvědčených řešení.
Vrcholem takto optimalizovaných řešení a přístupu jsou v automobilovém průmyslu koncernové platformy, které si ovšem jednotlivé koncerny poskytují nebo kradou mezi sebou navzájem. I pro laika na první pohled patrným výsledkem je, že ve škodovkách, seatech i volkswgenech (kromě výjimečných tříd) jsou páčky, tlačítka atd. stejné, pro kabelové svazky jsou normalizované profily sloupků střechy, a podobně. Naproti tomu, výsledným produktem nejčastějšího projektování pozemních staveb jsou byty – často stejné „třídy“: místnosti tedy mají – měly by mít v zásadě stejné rozměry, půdorysné rozvrhy bytů jsou – podle zadání developerů by měly být v zásadě stejné, obdobně půdorysné rozvrhy celých podlaží. Takto standardizovaný produkt ovšem nese po každé jiná nosná konstrukce – navíc jiná v jednotlivých modulech pouze o pár (desítek) centimetrů – statik ji počítá pokaždé od nuly, od nuly se tvoří armovací výkresy, výztuž je pokaždé ad hoc vázána v nepříznivých podmínkách staveniště pod širým nebem – namísto toho, aby existovaly standardizované a optimalizované armokoše, které by se na stavbě jen dílče doplňovaly a navzájem propojovaly.
Koncepční „architekt 4.0“ – ten, který celý projekt „otevírá“ a na jehož práci navazují a budou navazovat všechny ostatní, tradiční i zcela nové profese „přípravářů stavby“ - nebude ve své kreativitě omezován prefabrikací, na jakou máme my Češi obzvláštní pifku, ale v konzultaci s konstruktérem bude vybírat z „osvědčených platforem“ takovou, která nejlépe bude odpovídat potřebám produktu, který navrhuje.
„Výstavba 4.0“ tedy přijde na svět nejen v zemních pracích, až budou k dispozici nové, pro kybernetizaci vhodnější stavební hmoty a konstrukce a na ně navážou popsané změny projektování a navrhování budov a staveb. Mezi tím se už s ovšem architekti a projektanti můžou snažit uplatňovat v koncepčním navrhován i v projektové a koncepčně-návrhové praxi nové principy konstrukční práce a optimalizovaných „platformových“ řešení. Je zřejmé, že takto zprůmyslněné stavebnictví bude mít konečně vyšší produktivitu práce - a dále ji bude zvyšovat. Bude pracovat s nižšími náklady ve vztahu k užitku svého produktu, a jeho práce bude vykazovat vyšší přidanou hodnotu. To vše jsou skutečnosti, které by měly motivovat velké stavební firmy k tomu, aby období případného útlumu produkce využily k výzkumu a vývoji nových stavebních hmot a nových technologií přípravy i vlastní výroby. Současně by měly motivovat veřejný sektor – stát, aby je v takovém výzkumu a vývoji finančně podporoval: jako velkému zadavateli stavebních prací se mu taková investice v budoucnu vrátí.
Série článků Michala Šourka:
Fotky a vizualizace:
Koncept rezidenčních věží pro Prahu