Od industrializace k průmyslovému dědictví – a zpět, Michal Šourek
Slavná éra průmyslu v 19. století opanovala Evropu, její stavby se výrazně zapsaly do tváří měst i do krajiny – a od třetí čtvrtiny 20. století začaly mizet. Pozůstatky minulé průmyslové výroby a dopravní infrastruktury jsou svědectvím éry, jíž vděčíme za současnou kvalitu života – v kladném i negativním smyslu. Péče o jejich zachování není otázkou sentimentu ani oddechové sběratelské záliby. Jde o zachování základních kamenů naší kultury i platformy našeho každodenního života. Toto zachování je však nevyhnutelně neúplné a pouze povrchní, dokud nepoznáme a myšlením neuchopíme kořeny průmyslové éry.
Průmyslová éra byla materializací a vrcholem – prvním z vrcholů industrializace, jejíž podstatou není parní stroj ani Bohatství národů Adama Smithe, ale soutěž, která nahradila středověkou regulaci produkce a distribuce. Průmyslová éra odešla – jsme schopni uchopit ji jen jako obraz jejích stavebních pozůstatků, které pozorujeme, vyhledáváme a „sbíráme“ jako karteziánské objekty. Industrializace ale trvá a ještě trvat bude, a my jsme byli, jsme a budeme její součástí: rozhraní subjekt – objekt v našem vztahu k industrializaci neexistuje. Přesto, možná právě proto jsou v našem dosavadním poznání a uchopení trhliny a bílá místa. Chyba a škoda tím větší, čím více bychom dnes ocenili lekci industrializace – mimo jiné jako prognózu a „návod na budoucnost“.
Tato práce trhliny a bílá místa vyplňuje a předkládá prognózu a k diskusi „návrh na budoucnost“ v kategoriích sídel – měst – a sídelní struktury, veřejného prostoru, komunikační infrastruktury, vystavěného prostředí a jeho materiálové a technologické základny, rozvoje vystavěného prostředí a jeho hybatelů – architektů, stavitelů, developerů a veřejných správ. Zvláštní pozornost věnuje architektuře, industrializaci stavebnictví a odpovídajícímu rozvoji vzdělávání – perspektivám technických fakult.
Celý text najdete ZDE.
Vizualizace: