23.11.2020

První díl ze série článků Michala Šourka Prostor, architektura a technologie

V prosinci roku 2019 koronavirus SARS-CoV-2 v čínském Wu-chanu snad přeskočil na člověka z netopýra, jezevce nebo hada, snad unikl z laboratoře. V březnu následujícího roku už byl na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy.

 

Během jara 2020 se většina zemí bohatého severu opatrně domnívala, že vrchol epidemie má za sebou; podzim je usvědčil z omylu: denní přírůstky nakažených i v souvislosti s koronavirovým onemocněním zemřelých jsou oproti první vlně ještě vyšší – v řadě případů řádově – a odborníci počítají s dalšími vlnami pandemie. Karanténní opatření proti šíření nákazy se vracejí, řada států opět uzavírá podniky a vyklízí veřejný prostor. A obyvatelé postižených zemí jsou bohatší o zkušenost z fenoménu zvaného lockdown: „home office“ už pro ně není placenou skoro-dovolenou, ale domácím vězením. Řadě z nich to ještě zostřuje náročná péče o vzdělávání vlastních dětí, kterou na ně uvalilo uzavření základních škol a distanční výuka. Sotva se taktak zotavili z psychických a psychosociálních problémů, které jarní omezení pohybu a pobytu mimo domov vyvolalo, opět se jim uzavírá fyzický veřejný prostor. Jarní zkušenost zesiluje obavy a stesk po setkání s přáteli na zahradě stejně jako v restauraci, při společných sportovních a rekreačních aktivitách, po návštěvách divadel a výstav. Fyzický veřejný prostor, který se dlouhodobě zdál prohrávat s konkurencí prostoru virtuálního, tvořeného hlavně informačními a komunikačními technologiemi, se najednou lidem jeví jako nepostradatelný a životně důležitý.

 

Celý článek najdete na webu Stavebního fóra.